Pořad Dominika na cestě Japonskem ve středu 29. 9. od 19:00 je zrušen. Vstupné bude vráceno.

Dominika na cestě Japonskem

Všichni se usmívají, pomáhají si a uctivě se klanějí, na každém rohu je výběr zdravého levného jídla, domy se nezamykají, všude je čisto, všechno je do detailu promyšlené a funguje. Zní to jako dokonalý svět, ale je?

Od počáteční zamilovanosti k postupnému rozčarování a prvním fackám až po uvědomění si, že všechno má své chyby. Ale pořád je to sakra dobré.

Poblité japonské kalhoty, otřes mozku, natáčení pro japonskou televizi i rozhovory pro největší noviny světa, ukradené kalhotky, horké prameny, tajfuny, lesy, rakety, automaty, kravaty, krabi, králíci, karaoke i rybí sperma. Nebude to o chrámech a japonských zahradách, bude to o lidech, přátelství i pokrytectví. Přijďte.

9 531 kilometrů I 7 měsíců a 4 dny I 8 ostrovů I 1 motorka

„No to jsem ještě neviděla,“ říká mi stařenka s růžovými vlasy, když koukáme na televizi, kde už asi deset minut strouhají mrkev. Mají na to tři různá struhadla.
„Vážně?“ zeptám se, jako kdybych sama obyčejně strouhala mrkev na pěti struhadlech. Ale už hrozně dlouho nikdo nepromluvil, ne od té doby, co jsem se omluvila, že k snídani ty syrové olihně nesním. Syrové olihně se vám přisají na jazyk a nejde s nimi pohnout, a pak se začnou rozpouštět a lepit ještě víc a máte pocit, že brzy převezmou kontrolu nad vaším životem. Není to, že bych je nesnášela, jedla jsem je tu víckrát, byť většinou omylem nebo ze slušnosti, ale tohle ráno není ráno na syrové olihně. Je zima. Je zima a jsem protivná.
„Máš čas?“ upře na mě babička oči, zrovna když se chci začít balit. Nemám. Ale to taky není úplně přesné. Když řeknete, že nemáte čas, znamená to, že pospícháte a můžete to ještě stihnout. Ale tak to není, já jsem v mínusu, jsem tu pozdě, nestihla jsem to. Teploty začínají klesat pod deset stupňů a bude hůř. A vzhledem k tomu, že jsem na Hokkaidu, zřejmě mě čeká ještě hodně syrových olihní.
„Jasně,“ pokrčím rameny.
„Chceš si zkusit kimono?“
„Tak jo,“ přikývnu v domnění, že má na mysli jukatu, lehčí verzi kimona, kterou jsem na sobě měla už mnohokrát. Pak ale začne vytahovat další a další látky a stuhy, a než se naděju, už se v jídelně svlékám, aby mě mohla příštích dvacet minut oblékat do opravdového kimona jako panenku. Pravda, mělo mě varovat, že svému psovi každý den plete copánky.
Hodím na sebe jakousi základní vrstvu, a pak už je to jen hodně obvazování, přivazování a zavazování. „Toč se, toč se, toč se,“ diriguje mě stařenka a každou stuhu nové barvy zuřivě utahuje. Postupně mi několikrát obváže pas i prsa tak, že nejenže nemůžu dýchat, ale začínám si myslet, že se dneska vdám.
Předposlední obrovský zdobný pás držíme natažený obě tak, že zabírá celou místnost, a z rohu se ozve pištivý hlas jako už dnes dvakrát. Spadne mi kámen ze srdce, když na něj babička poprvé zareaguje uchechtnutím. Začala jsem totiž pochybovat, jestli se to neděje jen v mojí hlavě. Možná by mě mělo víc znepokojovat, že zvuky pravděpodobně vyluzuje velká mrkající loutka, ale ne. Konečně je hotovo.
„Blbě se v tom chodí, co?“ směje se. Blbě je slabé slovo, pokud by mě chtěla skutečně provdat, rozhodně nikam neuteču. Místo toho ale popadne mobil a začne si mě fotit. A pak už fotí nejen mě, ale všechno kolem. Nadšeně pobíhá s mobilem a tabletem po domě i po venku a zvěčňuje různé předměty. „A tohle dám na facebook, a tohle dám na facebook, a tohle taky,“ komentuje své počínání. Všechno je dobré, stařenka je veselá a mně je v kimonu teplo.